Tanečně-pohybová terapie je metoda, která využívá pohyb a práci s tělem jako formu psychoterapie. Školený pohybový terapeut využívá tělesný projev a pohybovou interakci k diagnostice, navázání terapeutického vztahu, i k samotné intervenci.
Ač úzce spjata s rytmem, hudbou a improvizací, TPT je metoda velmi flexibilní a má mnoho podob, které se odvíjí od potřeb klienta. Pohybová terapie může probíhat jako taneční improvizace ve skupině, jako individuální práce s vnitřními tělesnými impulzy bez zvukové kulisy, či jako dětská hra na schovávanou.
Ačkoliv možností, jak pracovat s tělem a tělesným prožitkem je nepřeberné množství, existuje několik klíčových principů, které tvoří neměnné pilíře metody. Pojďme se nyní na dva základní pojmy, “attunement” a “mirroring”, podívat hlouběji.
Psychoterapie, terapeutický vztah a attunement
Attunement (sladění/vyladění/naladění) je speciální typ empatie. Psycholog Richard Erskine vnímá attunement jako “kinestetické a emocionální cítění ostatních – sdílení jejich tělesného rytmu, afektu a zkušenosti“.
Víme, že empatie znamená sdílet emoce druhého. Attunement jde v tomto směru ještě dále, hlouběji, neboť kromě sdílení emocionálního stavu dochází také ke sdílení fyzické zkušenosti . Doslova, jako bychom se ocitli “v kůži” toho druhého – sdílíme tělesné pocity, rytmus, smyslové vnímání i interakci s okolním prostředím. Attunement nejenže pomáhá terapeutovi pochopit a pocítit stav klienta bez nutnosti verbální konverzace, ale také pokládá základy terapeutického vztahu.
Mnoho neuropsychologických studií poukazuje na synchronizaci a výměnu tělesných rytmů probíhající mezi matkou a novorozeným dítětem.
Tato neverbální rytmická konverzace začíná ještě před tím, než se dítě narodí, a tvoří základ citového pouta. Matka je instinktivně vnímavá k tělesným a emočním pocitům dítěte, a dítě je naopak velmi závislé na rytmu svého rodiče.
Pokud dítě pláče, matčino tělo ihned reaguje zvýšeným napětím a ostražitostí. Jako reakci na tento nepohodlný tělesný stav, který sama prožívá, začne instinktivně kolébat dítě v náručí. Tím napodobuje rytmus svého srdce – zvuk, na který bylo dítě zvyklé in utero, a který je spojen s pocitem komfortu a bezpečí. Matka tím reguluje vlastní tělesné pocity, které skrz fyzický kontakt a synchronní pohyb předává dítěti. Dítě přestává plakat.
Matčina instinktivní schopnost “vžít” se do fyzického a emocionálního stavu svého dítěte a schopnost tento stav regulovat vlastním pohybem je skvělým příkladem attunementu.
Psychoterapie pohybem: Mirroring
Technika, skrz kterou terapeut attunementu dosáhne, se jmenuje “mirroring” (zrcadlení) či “empathic reflection” (empatický odraz). Jak již název napovídá, mirroring/empathic reflection je technika založená na odrážení/zrcadlení klientova pohybu.
Terapeut vnímá a pozoruje pohybový projev klienta a jeho charakteristiku. Sleduje tělesný rytmus, rychlost, lehkost či tíhu pohybu, jeho jasnost či zmatenost, emocionální náboj a interakci s prostorem. Tyto vlastnosti začne vkládat do svého vlastního pohybu a naladí se tak na tělěsný prožitek klienta, který mu umožní vniknout až do klientova emocionálního stavu. Začne cítit to, co prožívá klient, přičemž mu zároveň vysílá zprávu: “já tě vidím, chápu tě a jsem tu s tebou”, a pokládá tak základy interakce a důvěry.
Poslechněte si, jak využívá mirroring taneční terapeutka Linni Diehl při své práci s dítětem s poruchou autistického spektra:
Jak to vypadá v praxi?
Podívejme se nyní na krátký příklad z praxe.
Terapeut přichází na domácí terapii k novému klientovi – pětiletému chlapečkovi s vývojovou dysfázií, který si prošel traumatem. Chlapec je umístěn v náhradní rodinné péči a jeho zkušenost se odráží v agresivním chování a problémech se sebekontrolou a seberegulací. Když terapeut dorazí, dítě nezastavitelně běhá po bytě. Pohyb je zmatený a zcela nepředvídatelný – dítě nekouká kolem sebe, naráží do nábytku a shazuje věci a nereaguje na pokyny ani řeč dospělých. Je uzavřené ve svém vlastním světě, a nedokáže samo regulovat své tělesné impulzy.
Pohybový terapeut, sledujíc tento tělesný projev, se ptá: “Co nám dítě pohybem komunikuje? Jak se dítě cítí? Co vyjadřuje, co potřebuje?”
Aby význam pohybu pochopil a zároveň dal dítěti najevo, že ho přijímá takové, jaké je, “naladí” se na stav dítěte. Přidá se k dítěti – začne běhat s ním a reflektovat pohyb jednotlivých částí těla, jeho rychlost a rytmus. Zároveň sám na sobě pozoruje a vnímá, jaké pocity se v jeho těle probouzí.
Zkuste si pohyb představit či dokonce zkusit sami. Jaké pocity ve vás tento pohyb vyvolává? Co vám pohyb komunikuje? Cítíte se v tomto stavu pohodlně? Podobně se nejspíše cítí klient.
V případě terapeuta přichází velká, chaotická směsice emocí. Strach a zlost, nejistota, pocit opuštění, nepochopení, pocit ohrožení a snaha mu uniknout, pocit, že nic není pod kontrolou. Trochu jako ztracená loď bez kormidelníka na rozbouřeném oceánu. Na loď útočí vodní živly, zmítá se v silných větrech, málem se převrátí. Nutně potřebuje někoho, kdo by ji ukotvil a zavedl do bezpečí, loď je však zcela opuštěná, a pevnina je v nedohlednu.
Pro terapeuta se tato empatická tělesná zkušenost stává výchozí informací o tom, v čem bude nutné dítě podpořit, a jak s ním pracovat. Terapeut se ptá – co mé tělo a má mysl v tomto stavu potřebuje? Co by mi, a tudíž dítěti pomohlo cítit se lépe? Odpověď na tyto otázky se pak stane výchozím bodem terapie.
Co byste v takovém případě potřebovali vy? Průvodce, lodivoda, který vám pomůže uspořádat myšlenky a získat pocit kontroly? Pocit bezpečí a důvěry? Pevnina na obzoru? Pocit “ukotvení”?
Odpověď na tyto otázky se pak stane výchozím bodem terapeutické intervence. V tomto případě se terapeut zaměří na vybudování pocitu důvěry a bezpečného prostředí, rozvoj prostorové a tělesné organizace, čímž podpoří rozvoj sebekontroly.
Podobně, jako matka pomáhá miminku regulovat jeho emoční stav skrz vzájemný vztah a citové pouto, terapeut může pomoci svému klientovi.
Budování vztahu, který je klíčovým prvkem změny, je proces, který nenastane ze dne na den. Bude nějakou dobu trvat, než dítě začne terapeutovi plně důvěřovat a otevře se interakci, která započala zrcadlením.
Ještě déle bude trvat, než se dítě, skrz pohybovou interakci s tereapeutem naučí regulovat emoce a kontrolovat vlastní tělo. Změna se však dostaví, a dítě bude do života vybaveno novou, léčivou, tělesnou zkušeností a nástroji pro zvládání těžkých situací.